Během přípravy na svou přednášku

jsem se zamyslela nad svým životem
a snažila se pochopit,

kdy přesně nastal moment,
kdy jsem zahájila svou cestu.

Ani po dlouhé době 
jsem se nemohla rozhodnout,

kde je začátek, prostředek, 
či konec mého příběhu.

Vždy jsem si myslela, že mým začátkem

bylo jedno odpoledne v naší vesnici,
kdy mi moje máma řekla,

že než mi byly dva roky,
vyvázla jsem ze 3 domluvených sňatků.

Nebo jeden večer, kdy na 8 hodin vypadla 
ve vesnici elektřina

a můj táta, obklopen námi všemi,

nám vyprávěl příběhy o tom, jak se jako 
malý kluk snažil chodit do školy,

zatímco jeho otec, který byl farmářem,
chtěl, aby s ním pracoval na poli.

Nebo ta temná noci, kdy mi bylo 16

a přišly za mnou tři malé děti 
a do ucha mi pošeptaly,

že moje kamarádka byla zavražděna 
během takzvané vraždy ze cti.

Ale pak jsem si uvědomila,

že ačkoliv vím, 
že tyto momenty k mé cestě přispěly,

že mou cestu ovlivnily,

tak ji nezahájily.

Skutečný začátek mé cesty 
byl před domem postaveným z bláta,

v horním Sindhu v Pákistánu,

kde můj otec držel za ruku 
mou čtrnáctiletou matku

a rozhodli se odejít z této vesnice

a jít do města, kde jejich děti 
budou moct chodit do školy.

Mám vůbec pocit,

že můj život je výsledkem 
jejich moudrých rozhodnutí.

A jedním z jejich 
rozhodnutí bylo,

že já a moji sourozenci zůstaneme 
ve styku s našimi kořeny.

Zatímco jsme žili v komunitě, na kterou
ráda vzpomínám jako na Ribabad,

což znamená obec chudých,

můj otec zajistitil, že jsme měli dům
také v našem venkovském domově.

Pocházím z domorodého kmene 
v horách Balochistan,

jménem Brahui.

Brahui, nebo Brohi, znamená obyvatel hor,
a je to také můj jazyk.

Díky přisným pravidlům mého otce 
o vztazích k naší kultuře

jsem žila krásný život plný písní,
kultury, tradic, příběhů, hor

a spousty ovcí.

Ale život mezi dvěma extrémy,

mezi tradicemi mé kultury, 
mé vesnice

a moderním vzděláním ve škole,
nebyl jednoduchý.

Byla jsem si vědoma, 
že jsem jedinou dívkou,

která má takovou svobodu,
a byla jsem tím vina.

Zatímco já jsem chodila do školy
v Karachi a Hyderabadu,

mnoho mých sestřenic a kamarádek 
z dětsvtví bylo provdáno,

některé za starší muže, 
některé výměnou,

některé dokonce jako druhé manželky.

Viděla jsem krásné tradice
a jejich kouzlo se přede mnou rozplynulo,

když jsem viděla, jak je narození 
děvčete přivítáno smutkem,

když ženám bylo řečeno, že 
trpělivost má být jejich hlavní ctností.

Až do svých 16ti

jsem hojila svůj smutek pláčem,

většinou v noci když ostatní spali

a já vzlykala do polštáře.

Až do oné noci, 
kdy jsem se dozvěděla,

že moje kamarádka byla zabita
ve jménu cti.

Vraždy ze cti jsou zvyk,

kdy muži a ženy 
podezřívaní ze vztahu

před nebo mimo manželství,

jsou za to vlastní rodinou zabiti.

Vrahem je většinou bratr 
nebo otec nebo strýc z rodiny.

Podle zpráv SN dojde každý rok 
v Pákistánu ke zhruba 1000 vraždám ze cti,

a to jsou pouze oznámené případy.

Zvyk, který zabíjí, mi nedával smysl

a já věděla, 
že tentokrát s tím musím něco udělat.

Už nebudu brečet před spaním.

Udělám něco, cokoliv, abych to zastavila.

V šestnácti jsem začala psát poezii

a chodit ode dveří k dveřím
a vyprávět všem o vraždách ze cti

a proč se dějí,
proč by se měli zastavit

a zvýšit o nich povědomí.

Až jsem našla o moc, moc lepší způsob,
jak se k tomu problému postavit.

V té době jsme bydleli ve velmi malém,
jednopokojovém domě v Karachi.

Každý rok během období monzunů
se náš dům zaplavil vodou -

dešťovou a odpadní -

a moje matka a otec tu vodu vynášeli.

V té době přinesl můj otec domů 
obrovský přístroj, počítač.

Byl tak velký, že se zdálo, že zabere 
půlku toho jediného pokoje, který jsme měli

a měl tolik součástí a drátů, 
které se musely spojit.

Ale i tak to byla ta 
nejvíc vzrušující věc,

která se přihodila mně a mým sestrám.

Můj nejstarší bratr Ali 
dostal za úkol se o počítač starat

a každý z nás ho mohl každý den
10 až 15 minut používat.

Neboť jsem nejstarší z osmi dětí,

přišla jsem na řadu až jako poslední,

a to poté, co jsem umyla nádobí,

uklidila dům, 
uvařila s matkou večeři

a ustlala na zemi pro 
všechny na spaní.

Potom jsem přiběhla k počítači,

připojila ho na internet,

a užívala radosti a zázraků 
na 10 až 15 minut.

V této době jsem objevila webovou stránku
jménem Joogle.

[Google] (smích)

V mé zoufalé snaze udělat 
něco ohledně tohoto zvyku,

jsem využila Google a objevila Facebook,

webovou stránku, která 
spojuje lidi po celém světě.

A tak z malinkého pokoje s 
cementovou střechovou v Karachi

jsem se spojila s lidmi ve Velké 
Británii, U.S.A., Austrálii a Kanadě

a vytvořila kampaň jménem

WAKE UP kampaň proti vraždám ze cti.

Neskutečně se rozrostla 
již během pár měsíců.

Obdržela jsem podporu z celého světa.

Média se s námi spojila.

Mnoho lidí nás kontaktovalo 
a snažili se s námi zvýšit povědomí.

Rozrostlo se to natolik, 
že se to přesunulo z internetu

do ulic mého rodného města,
kde jsme protestovali a stávkovali,

ve snaze změnit zákony
na podporu žen v Pákistánu.

A zatímco jsem si myslela,
že vše jde perfektně,

můj tým - což byli tenkrát 
v podstatě mí přátelé a sousedé -

si myslel, že všechno šlo výborně.

Neměli jsme představu, 
že k nám míří velká opozice.

Moje okolí se postavilo proti nám,

neboť jsme prý šířili neislámské chování.

Postavili jsme se proti 
stoletým společenským tradicím.

Pamatuji si, když můj otec 
dostal anonymní dopis,

ve kterém bylo:
"Tvoje dcera šíří západní kulturu

v počestné společnosti."

Naše auto bylo ukamenováno.

Jednoho dne jsem přišla do kanceláře
a našla náš kovový nápis

zmačkaný a polámaný, jakoby 
ho hodně lidí mlátilo něčím těžkým.

Zhoršilo se to natolik, 
že jsem se musela různě schovávat.

Zavírala jsem okénka v autě,

zakrývala obličej závojem,
nemluvila na veřejnosti,

nicméně situace se stále zhoršovala,
až byl můj život v ohrožení

a já se musela vrátit 
do Karachi, naše akce skončily.

Zpět v Karachi, jako 18-ti letá,

jsem si myslela, že toto bylo 
to největší selhání mého života.

Byla jsem zničená.

Jako teenager jsem si dávala 
za vinu vše, co se přihodilo.

No a když jsme se na to zpětně podívali,

tak jsme si uvědomili, 
že to vlastně byla chyba moje a mého týmu.

Jsou dva velké důvody, 
proč naše kampaň tolik selhala.

Jedním z nich, ten první důvod,

je, že jsme byli proti 
základním hodnotám lidí.

Řekli jsme "ne" něčemu, 
co je pro ně velmi důležité,

zpochynili jsme jejich kodex cti,

a přitom je hluboce zranili.

A číslo dvě, 
což pro mě byla velmi důležitá lekce,

úžasná a překvapivá lekce,

bylo, že jsme nezapojili hlavní hrdiny,

kteří by měli za sebe bojovat.

Ženy na vesnicích neměly potuchy, 
že za ně na ulicích bojujeme.

Pokaždé, když jsem se vrátila,

jsem našla své sestřenice a kamarádky 
s obličeji zahalenými v šále

a ptala jsem se: " Co se stalo?"

A ony na to: "Manželé nas mlátí."

Ale my za vás pracujeme na ulicích!

My měníme zákony.

Jak to, že se to neodráží 
na jejich životech?

Tehdy jsme zjistili něco velmi úžasného.

Zákony státu

nemusí nutně ovlivňovat 
domorodé a venkovské komunity.

Bylo to zničující - to s tím 
teda jako nemůžeme nic udělat?

A zjistili jsme, že je obrovská mezera

mezi oficiálními zákony 
a skutečnou pravdou.

Takže tentokrát jsme se 
rozhodli udělat věci jinak.

Použijeme strategii,

vrátíme se a omluvíme se.

Ano, omluvíme se.

Šli jsme zpátky do těch komunit

a řekli jsme, že se velmi 
stydíme za to, co jsme udělali.

Jsme tady, abychom se omluvili 
a abychom vám to vynahradili.

Jak to uděláme?

Budeme podporovat vaše 3 hlavní kultury.

Víme, že to je hudba, jazyk a vyšívání.

Nikdo nám nevěřil.

Nikdo s námi nechtěl spolupracovat.

Dalo nám hodně přesvědčování 
a diskutování s těmito komunitami

než souhlasili, že budeme 
podporovat jejich jazyk

tvorbou knížeček s příběhy, 
bajkami a pověstmi o jejich kmeni,

a že budeme podporovat jejich hudbu

natočením CD s písněmi 
jejich kmene a bubnováním.

A za třetí, což je mé nejoblíbenější,

budeme podporovat jejich vyšívání
vybudováním centra ve vesnici,

kam mohou ženy chodit každý den a vyšívat.

A tak to začalo.

Spolupracovali jsme s jednou vesnicí
a otevřeli své první centrum.

Byl to nádherný den.

Otevřeli jsme centrum.

Ženy docházely pracovat na výšivkách

a absolvovaly proces vzdělání,
které změnilo jejich životy.

Učily se o svých právech,
co káže islám o jejich právech,

o vývoji podniku,
jak lze vydělat peníze

a jak pak mohou vytěžit zisk ze zisku,

jak mohou bojovat proti zvykům, 
které ničily jejich životy

po mnohá staletí.

Podle islámu ve skutečnosti

mají být ženy s muži bok po boku.

Ženy mají velkou prestiž,
o které jsme ale nikdy neslyšeli,

o které ani ony nikdy neslyšely.

Museli jsme jim říct,
že musí vědět,

jaká mají práva
a jak je samy uchopit,

protože ony to udělat můžou,
my ne.

Takže tohle byl model, 
který z toho vzešel - úžasné.

Vyšíváním jsme propagovali jejich tradice.

Šli jsme do vesnice.
Zmobilizovali jsme komunitu.

Zřídili jsme centrum, 
kam docházelo 30 žen.

6 měsíců se učily o hodnotách
tradičních výšivek,

budování podniku, životních 
dovednostech a základním vzdělání,

o jejich právech
a jak říct ne těm zvykům.

Jak se postavit jako vůdci
za sebe a společnost.

Po šesti měsících jsme navázali kontakt
mezi těmito ženami, půjčkami a trhem,

kde se mohou stát místními podnikateli
ve svých komunitách.

Brzy jsme tento projekt pojmenovali
Sughar.

Sughar je místní pojem užívaný
v mnoha, mnoha jazycích v Pákistánu.

Označuje dovedné a seběvědomé ženy.

Já pevně věřím, že ke stvoření 
žen vůdkyň, je potřeba jediné:

Dejte jim vědět, 
že mají na to, být vůdkyněmi.

Tyto ženy, které tu vidíte,

mají silné dovednosti 
a potenciál stát se vůdkyněmi.

Jediné, co musíme udělat, je odbourat 
bariéry, kterými jsou obklopeny,

a to je to, co jsme se my rozhodli učinit.

Ale zatímco jsme si mysleli, 
že všechno jde výborně,

všechno bylo opět fantastické,

objevili jsme další překážku:

Mnoho mužů si začalo všímat 
evidentních změn u svých žen.

Ona víc mluví,
dělá rozhodnutí -

můj bože, ona se stará 
o veškerou domácnost.

Zakázali jim chodit do center.

Tentokrát jsme si řekli, 
dobrá, je čas na plán číslo dvě.

Obrátili jsme se na módní 
průmysl v Pákistánu

a rozhodli se udělat 
průzkum o jeho dění.

Ukázalo se, že módní průmysl v Pákistánu 
je velmi silný a roste den ode dne,

ale že je málo příspěvků z oblastí kmenů

a do oblastí kmenů, obzvláště od žen.

Tak jsme se rozhodli zahájit naši vůbec
první ženskou kmenovou módní značku,

která se dnes nazývá Nomads.

A tak ženy začaly víc vydělávat,

začaly více přispívat na domácnost

a muži se museli zamyslet,
než jim začnou zakazovat

chození do center.

(Potlesk)

Děkuji, děkuji.

V roce 2013 jsme místo centra
otevřeli první první Sughar Hub.

Ve spolupráci s TripAdvisor

jsme postavili cementovou 
halu uprostřed vesnice

a pozvali mnoho dalších 
organizací, aby v ní pracovaly.

Vytvořili jsme platformu 
pro neziskové organizace,

aby se mohly věnovat 
a pracovat na jiných problémech,

než na kterých pracuje Sughar,

Bylo to snadné místo, 
kde mohou vyučovat,

využít ho jako farmářskou školu,
i jako tržnici

nebo cokoliv, co budou potřebovat.

Daří se jim opravdu úžasně.

Doteď se nám podařilo podpořit 900 žen

v 24 vesnicích v Pákistánu.

(Potlesk)

Ale vlastně to není to, co já chci.

Mým snem je oslovit během příštích 
10ti let jeden milión žen,

a abychom toho zaručeně dosáhli,

spustili jsme letos nadaci Sughar v USA.

Nebude financovat jen Sughar,
ale mnohých organizací v Pákistánu,

aby kopírovali ten nápad

a našli další nápadité cesty,

jak osvobodit potenciál žen 
z odlehlých oblastí.

Děkuji mnohokrát.

(Potlesk)

Děkuji. Děkuji. Děkuji.

Chris Anderson: 
Khalido, vy jste skutečný přírodní živel.

V mnohých směrech se Váš 
příběh zdá neuvěřitelný.

Je neskutečné, že někdo tak mladý, 
dokázal tak mnoho

díky takové síle a důvtipu.

Mám jednu otázku:

Je to úžasný sen 
oslovit a zplnomocnit milion žen -

kolik z toho současného 
úspěchu závisí na Vás,

na síle této přitažlivé osobnosti?

Jak se to poměřuje?

Khalida Brohi: Já myslím, že mým 
úkolem je šířit inspiraci,

šířit svůj sen.

Nemůžu učit jak na to, 
neboť je tolik různých způsobů.

My jme experimentovali 
pouze se třemi způsoby.

Existují stovky cest, 
jak osvobodit potenciál v ženách.

Já rozdávám inspiraci a to je můj úkol.

Budu v tom pokračovat.
Sughar bude dál růst.

Plánujeme oslovit dvě další vesnice

a věřím, že se brzy rozrosteme za Pákistán

do Jižní Asie a dál.

CA: Líbilo se mi, 
když jste mluvila o svém týmu,

vám všem bylo v té době 18.

Jak ten tým vypadal?

To byli kamarádi ze školy, ne?

KB: Věří lidi tady, že jsem ve věku,

kdy bych měla ve své vesnici být babičkou?

Moje matka byla provdána v devíti, já jsem
ve vesnici nejstarší neprovdaná žena,

která ve svém životě nic nedělá.

CA: Počkejte, počkejte, nic neděláte?

KB: Ne.
CA: Máš pravdu.

KB: Lidé mě často litují.

CA: Kolik času vlastně 
trávíte v Balochistanu?

KB: Žiji tam.

My stále žijeme mezi 
Karachi a Balochistanem.

Moji sourozenci stále chodí do školy.

Já jsem nejstarší z osmi dětí.

CA: Ale co děláte, je pro některé
lidi rozhodně ohrožující.

Jak zvládáte bezpečnost?
Cítíte se bezpečně?

Jsou tam problémy?

KB: Tato otázka zazněla 
v minulosti mnohokrát,

mám pocit, že slovo "strach" 
ke mně jen dolehne a opadne,

ale mám jednu obavu, 
a ta je jiná než tohle.

Mám strach, že pokud mě zabijí,
co se stane s lidmi,

kteří mě tolik milují?

Moje matka čeká pozdě 
do noci, jestli se vrátím domů.

Moje sestry se ode mne 
chtějí tolik naučit,

a je tolik dívek v mé komunitě, 
které se mnou chtějí mluvit

a zeptat se na různé věci,

a já se nedávno zasnoubila. (Smích)

(Potlesk)

CA: Je tady? To se musíte postavit.

(Potlesk)

KB: Unikla jsem domluveným sňatkům
a vybrala si vlastního manžela,

na druhém konci světa, v L.A.,
v opravdu jiném světě.

Musela jsem za to bojovat celý rok.
To je úplně jiný příběh.

Ale myslím,
že to je jediné, co mě děsí.

Nechci, aby se moje matka 
v noci nikoho nedočkala.

CA: Lidé, kteří by Vám chtěli pomoct,

ti si můžou třeba pořídit nějaké oblečení,

které dovážíte,

a to je skutečně vyráběno, 
ty výšivky jsou z Balochistanu?

KB: Jo.

CA: Nebo se můžou angažovat v nadaci.

KB: Rozhodně. My sháníme 
tolik lidí, kolik je možné,

protože teď, když je nadace na počátku,

snažím se naučit hodně o tom, jak řídit,

jak získat podporu nebo
jak oslovit další organizace

a hlavně v oblasti e-komerce,
což je pro mně naprosto nové.

Teda, já nejsem člověk přes módu,
to mi věřte.

CA: Bylo báječné Vás tady mít.

Prosím, buďte i nadále odvážná, chytrá
a prosím opatrujte se.

KB: Děkuji mnohokrát.
CA: Děkuji, Khalido. (Potlesk)