Jill Bolte Taylorová - Proniknutí do mozkové mrtvice

Jill Bolte Taylorové se naskytla výzkumná příležitost, kterou by si ale jen málo neurovědců přálo zažít. Prodělala rozsáhlou mozkovou mrtvici, během níž sledovala, jak se její mozkové funkce - pohyb, řeč a vědomí sebe sama - postupně jedna po druhé vypínají. Ohromující příběh.

Vyrůstala jsem s vědomím toho, že budu studovat mozek.

Měla jsem totiž bratra, který byl diagnostikován poruchou mozku.

Schizofrenií. A jako jeho sestra,

a později jako vědec, jsem chtěla porozumět,

proč je tomu tak, že mohu propojit své sny s realitou,

a následně tyto sny realizovat.

Zajímalo mě, co je s mozkem mého bratra jinak,

a proč kvůli schizofrenii toto nedokáže.

Proč se namísto tohoto provázání s běžnou realitou

stanou jeho sny přeludy a halucinacemi?

A tak jsem se rozhodla zasvětit svou kariéru

výzkumu těžkých mentálních onemocnění.

Přestěhovala jsem se do Bostonu, kde jsem pracovala

v laboratoři Dr. Francine Benesove, na oddělení psychiatrie

Harvardské univerzity. V laboratoři jsme se ptali:

"Jaké jsou biologické rozdíly mezi mozky lidí,

kteří jsou považováni za normální,

a mozky lidí, kteří trpí schizofrenií nebo

schizoafektivní či bipolární poruchou?"

V podstatě jsme mapovali miniaturní obvody mozku -

jaké buňky komunikují s jakými buňkami,

prostřednictvím jakých chemikálií a v jakých množstvích

se tyto chemikálie v mozku nacházejí.

Díky tomuto výzkumu, který jsem prováděla během dne,

byl můj život velmi smysluplný.

Během večerů a víkendů jsem cestovala

jako zástupce Národního centra pro mozková onemocnění.

Ale jednoho dne ráno, 10. prosince 1996, jsem se probudila

a zjistila, že já sama jsem se stala obětí mozkové choroby.

V levé části mozku mi praskla céva.

Během čtyř hodin jsem pak měla možnost sledovat

kompletní rozklad schopností mozku zpracovávat informace.

Během onoho rána

jsem nebyla schopna chodit, mluvit, číst, psát, nebo si vzpomenou na cokoliv ze svého života.

V podstatě jsem se stala nemluvnětem v těle ženy.

Pokud jste někdy viděli lidský mozek,

pak zřejmě víte, že hemisféry jsou vzájemně úplně oddělené.

Přinesla jsem vám ukázat skutečný lidský mozek.

Takže toto je skutečný lidský mozek.

Toto je přední část mozku,

zde je zadní část, ze které visí mícha,

a takto by byl umístěn uvnitř mé hlavy.

A pokud se na mozek podíváte, je zřejmé,

že obě části kůry mozkové jsou od sebe úplně oddělené.

Pro ty z vás, kdo rozumí počítačům…

pravá hemisféra funguje jako paralelní procesor,

zatímco levá hemisféra funguje jako sériový procesor.

Hemisféry spolu vzájemně komunikují

prostřednictvím corpus callosum,

který je tvořen až 300 milióny axonů.

Mimo to jsou však

obě hemisféry kompletně oddělené.

A protože hemisféry zpracovávají informace rozdílně,

každá z nich přemýšlí o rozdílných věcech.

Hemisféry se zajímají o rozdílné věci, a dovolila bych si tvrdit,

že mají velice rozdílné osobnosti.

Promiňte. Děkuji. Bylo mi potěšením.

Pro naší pravou hemisféru je nejzajímavější přítomnost.

Vše se točí okolo toho, co je tady a teď.

Pravá hemisféra myslí v obrazech

a učí se kinesteticky prostřednictvím pohybu našeho těla.

Informace proudí dovnitř jako souběžné proudy energie

přicházející ze všech smyslových orgánů

a poté explodují do ohromné koláže

toho, jak přítomný okamžik vypadá,

jak voní a chutná,

jak ho cítíme a slyšíme.

Jsem energetickou bytostí, která je napojená na okolní energii

skrze vědomí mé pravé hemisféry.

Jsme vzájemně propojenými energetickými bytostmi.

Vědomí pravých hemisfér nás spojuje do jedné lidské rodiny.

A právě zde,

a právě nyní, jsme bratry a sestrami na této planetě,

snažící se udělat ze světa lepší místo.

A právě v tento okamžik jsme dokonalí, jsme celiství a obdivuhodní.

Má levá hemisféra - naše levá hemisféra - je velmi odlišné místo.

Levá hemisféra myslí lineárně a metodicky.

Naši levou hemisféru

zajímá především minulost a budoucnost.

Naše levá hemisféra je navržena k tomu, aby

vzala ohromnou koláž přítomných momentů,

začala vybírat detaily, a detaily těchto detailů.

Poté tyto informace

organizuje a kategorizuje, asociuje je se vším,

čemu jsme se v minulosti naučili,

a promítne je vpřed jako budoucí možnosti.

Naše levá hemisféra přemýšlí v jazyce.

Jedná se o to neustále pokračující žvanění mozku,

které propojuje můj vnitřní svět s okolním prostředím.

Je to ten tichý hlas, který mi říká:

"Hej, nezapomeň cestou domů koupit banány.

Budu je ráno potřebovat."

Je to ona výpočetní inteligence, která mi připomíná

kdy si mám vyprat prádlo. Ale asi nejdůležitější je,

že tento hlásek říká:

"Já jsem, já jsem." A jakmile má levá hemisféra řekne "Já jsem,"

stanu se izolovanou.

Stanu se celistvým jednotlivcem, odděleným od proudu energie okolo,

a odděleným od vás.

A toto byla ta část mozku, kterou jsem ztratila

onoho rána.

Toho rána, když jsem si prožila mozkovou mrtvici, jsem se vzbudila

s bušivou bolestí za levým okem. Byl to ten typ

sžíravé bolesti, kterou pocítíte,

když kousnete do zmrzliny. Sevřela mě,

a poté mě pustila. A poté mě sevřela,

a v zápětí mě pustila. Pro mě bylo velice neobvyklé

pociťovat jakýkoliv druh bolesti,

a tak jsem si pomyslela, "Dobrá, prostě začnu den jako obvykle."

Tak jsem vstala a naskočila na svůj "cardio glider",

což je stroj na procvičení celého těla.

A jak se tak na něm pohupuji, uvědomuji si,

že mé ruce vypadají jako primitivní háky svírající tyč.

Pomyslela jsem si: "To je opravdu zvláštní."

Podívala jsem se dolů na své tělo a pomyslela si:

"Óóó, vypadám skutečně podivně." A bylo to jakoby

se mé vědomí přesunulo pryč od normálního vnímání reality,

ve které jsem byla člověkem na stroji,

mající prožitek pohybu, do nějakého esoterického prostoru,

kde jsem byla svědkem sebe sama mající tento prožitek.

Všechno to bylo velice nezvyklé a má bolest hlavy

se jen stupňovala. Slezla jsem ze stroje,

a jak tak procházím obývacím pokojem,

uvědomuji si, že vše uvnitř mého těla zpomalilo.

A každý krok je velice strnulý a opatrný.

V mé chůzi není žádná přirozená plynulost,

a já se díky jakémusi omezení vnímání

soustředním pouze na své vnitřní orgány.

Stojím v koupelně a chystám se do sprchy.

Právě teď vlastně poslouchám

dialog uvnitř svého těla. Slyším tichý hlas říkající:

"Takže svaly, musíte se zkrátit.

A vy svaly, vy se uvolněte."

A poté jsem ztratila rovnováhu a opírám se o zeď.

Podívám se dolů na svou paži a uvědomím si,

že již nejsem schopna definovat hranice svého těla.

Nemůžu definovat, kde začíná a kde končí,

protože atomy a molekuly mé paže

splynuly s atomy a molekulami zdi.

Jediné, co jsem byla schopna určit, byla ona energie. Energie.

A ptám se tedy sama sebe: "Co se mnou je?

Co se to tady děje?" A v ten moment, tlachání mého mozku,

tlachání mé levé hemisféry, úplně utichlo.

Jakoby někdo vzal dálkový ovladač,

a zmáčkl tlačítko "mute". Absolutní ticho.

Ticho uvnitř mé mysli mě nejprve vystrašilo.

Ale hned v zápětí jsem byla uchvácena

velkolepostí energie okolo mne.

A protože jsem již nebyla schopna identifikovat

hranice svého těla, cítila jsem se obrovsky a rozpínavě.

Cítila jsem se za jedno s veškerou energií okolo

a vše to bylo nádherné.

A pak najednou z ničeho nic se probudila má levá hemisféra

a říká mi: "Héj! Máme tady problém!

Máme tady problém! A je třeba najít pomoc!'

A mně konečně dochází: "Aha! Mám problém.

Já mám problém." Začínám chápat, že mám problém.

Ale poté jsem okamžitě unesena zpět

mimo vědomí, do místa,

kterému říkám La La Land.

Bylo tam opravdu krásně. Představte si,

jaké by bylo být úplně odpojený od tlachání mozku,

které vás spojuje s venkovním světem.

Vše, co mělo nějakou souvislost s mou prací,

a také veškerý stres náležící k mé práci, byl pryč.

A já se cítila ve svém těle tak lehce. Představte si,

že veškeré vazby k venkovnímu světu

a veškeré obtíže k nim náležící byly pryč.

A já cítila mírumilovný pocit klidu.

Představte si, jaké by to bylo ztratit 37 let emoční zátěže!

(Smích) Óóó, byla jsem v euforii.

Ten pocit byl nádherný.

A v zápětí se opět probudí má levá hemisféra a říká:

"Héj! Musíš dávat pozor.

Musíme sehnat pomoc." A já přemýšlím: "Musím sehnat pomoc.

Musím se soustředit."

Tak vylezu ze sprchy, mechanicky se obleču,

procházím se bytem,

a přemýšlím: "Musím se dostat do práce. Musím se dostat do práce.

Zvládnu řízení? Zvládnu řízení?'

A v ten moment, má práva ruka visela

vedle těla úplně paralyzovaná. A já si uvědomila:

"Óóó, bože! Já mám mozkovou mrtvici! Já mám mozkovou mrtvici!"

A poté mně můj mozek řekl:

"Wow, to je tak úžasné." (Smích) "To je tak úžasné!"

Kolik z vědců zabývajících se mozkem má takovou příležitost

ke studiu svého vlastního mozku?

(Smích)

Ale pak mně to dojde: "Ale já jsem přece velice zaneprázdněná žena!"

(Smích) "Já nemám čas na mozkovou mrtvici!"

Tak si říkám: "Fajn, tohle už nezastavím,

tak v tom budu pokračovat týden nebo dva,

a poté se vrátím ke svému normálnímu životu.

Fajn. Takže musím zavolat o pomoc. Musím zavolat do práce."

Nemohla jsem si vzpomenout na číslo do práce,

ale vzpomněla jsem si, že mám v pracovně svou vizitku

a na ní číslo. Takže jsem zašla do pracovny

a vytáhla několikacentimetrový štos vizitek.

A tak se dívám na první vizitku a i přestože

si dokážu přesně vybavit, jak vypadá ta má,

nejsem schopná říct, zdali je ta vizitka

moje nebo ne, jsem schopna vidět pouze pixely.

A pixely slov splývají s pixely v pozadí

a s pixely symbolů.

A já nejsem schopna rozpoznat svou vizitku.

Poté tedy čekám na něco, čemu říkám 'vlna jasnosti'.

V ten okamžik budu schopná

vztáhnout vnitřní svět k normální realitě,

a říct: "Toto není má vizitka… toto není má vizitka… toto není má vizitka."

Trvalo mi 45 minut, než jsem prošla

první třetinu vizitek.

A mezi tím, celých 45 minut,

sílilo krvácení do levé hemisféry.

Nerozumím číslům. Nerozumím telefonu,

ale je to jediný plán, co mám.

Takže vezmu telefon a položím ho sem. Vezmu vizitku

a položím ji sem.

Snažím se porovnat tvar čmáraniny na vizitce

s tvarem čmáraniny na klávesnici telefonu.

Ale v zápětí jsem opět unesena zpět do La La Landu,

a jakmile jsem opět schopná porovnávat, tak nevím,

která čísla jsem už vytočila.

Takže jsem uchopila svou paralyzovanou ruku

a zakrývala jí čísla poté, co jsem je vytočila.

Takže jakmile jsem se vrátila do normální reality,

byla jsem schopna říct: "Ano, toto číslo jsem již zadala."

Nakonec tedy vytočím celé číslo

a poslouchám,

jak kolega zvedne telefon a říká mi:

"Huhuhuhů." (Smích) A já si říkám:

"Bože, zní jako zlatý retrívr!"

A tam mu řeknu - alespoň v mé hlavě mu řeknu:

"Tady je Jill! Potřebuji pomoc!"

A to co vyjde z mých úst zní jako "Huhuhuhů."

A říkám si: "Bože, i já zním jako zlatý retrívr!"

Nevěděla jsem, že nejsem schopna

mluvit nebo porozumět řeči dokud jsem to nezkusila.

Kolega ale pochopil, že potřebuji pomoc, a pomoc obstaral.

A o chvíli později již jedu sanitkou

přes celý Boston do nemocnice.

Stáčím se do klubíčka jako dítě v těle matky.

Cítím se jako balón, který je téměř prázdný.

A právě nyní uniká poslední zbytek vzduchu.

Cítím přesun energie, cítím, jak se má duše odevzdává.

A v ten moment jsem věděla,

že už to nejsem já, kdo řídí můj život.

Doufala jsem, že mě zachrání doktoři,

a dají mi naději dalšího života, ale věděla jsem,

že právě teď prožívám přechod někam jinam.

Když jsem se probudila později toho odpoledne,

šokovalo mě, že jsem stále naživu. Když jsem cítila odevzdávání duše,

řekla jsem životu sbohem.

Má mysl stála nehybně mezi dvěmi protilehlými

stranami reality. Vjemy, které přicházely

skrz mé smyslové orgány, byly čistou bolestí.

Světlo pálilo mou mysl jako nezkrotný požár,

a zvuky byly tak hlasité a chaotické, že jsem nebyla

schopná rozeznat hlas od ruchů v pozadí.

Chtěla jsem ode všeho utéct. Protože jsem nebyla schopna

určit pozici svého těla v prostoru, cítila jsem se obrovsky,

jako džin právě uvolněný z láhve.

A má duše se volně vznášela jako obrovská velryba

plující mořem tiché euforie.

Nirvána. Dosáhla jsem Nirvány. A pamatuji si, jak jsem přemýšlela,

že už nikdy nebudu moci stlačit

své ohromné já zpět do tohoto malého těla.

A najednou jsem si uvědomila: "Ale pořád ještě žiju!

Jsem stále naživu a dosáhla jsem nirvány.

Dosáhla jsem nirvány a jsem stále naživu.

Takže potom každý, kdo je naživu, může dosáhnout nirvány."

Představovala jsem si svět plný krásných, mírumilovných, soucitných,

milujících lidí, kteří vědí, že mohou kdykoliv přijít

do tohoto prostoru. A že tedy mohou záměrně

přestoupit do pravé hemisféry a najít tento klid.

A poté jsem si uvědomila,

jak senzačním darem by mohl tento zážitek být

a jak moc by mohl přispět k pochopení toho,

jak žijeme své životy. A to mě motivovalo k tomu, abych se uzdravila.

Dva a půl týdne po krvácení

chirurgové vyoperovali krevní sraženinu

velikosti golfového míčku, která tlačila na mé centrum řeči.

Tady to jsem já s mámou,

která je skutečným andělem mého života. Trvalo mi totiž osm let, než jsem se uzdravila.

Takže kdo jsme? Jsme živou silou vesmíru,

obdařeni manuální zručností a dvěma typy mysli.

A v každém okamžiku si můžeme sami zvolit,

kým a jak v tomto světě chceme být.

Právě teď mohu vstoupit do vědomí

své pravé hemisféry, kde jsme my všichni.

Jsem živou silou vesmíru.

Jsem živou silou vesmíru skládající se z 50-ti bilionů

nádherných molekulárních géniů, kteří formují mou existenci.

Nebo mohu vstoupit do vědomí své levé hemisféry,

kde se stanu jedinečným jednotlivcem.

Oddělená od toku,

oddělená od vás. Já jsem doktorka Jill Bolte Taylorová:

intelektuál, anatom mozku. To jsou mé dvě "já".

Co byste si vybrali? Co si vybíráte? A kdy?

Věřím, že čím více času strávíme

v obvodech hlubokého vnitřního pokoje

naší pravé hemisféry, tím více pokoje budeme

promítat do světa, a tím pokojnější naše planeta bude.

A já si myslím, že to je myšlenka, o které stojí za to mluvit.