Uvnitř mysli mistra prokrastinátora

Tim Urban ví, že chronické odkládání neboli prokrastinace nedává smysl, ale ani on sám nikdy nedokázal setřást ze sebe zvyk nechávat všechno na poslední chvíli. Jeho vystoupení je legrační i chytré zároveň a provede nás youtubovými úlety, procházkami po wikipedii a záchvaty zírání z okna – a povzbudí k tomu, abychom si dobře promysleli, čím vlastně pořád utrácíme čas, než nám jednou dojde.

Tenkrát na vysoké škole

jsem studoval magisterskou politologii,

což znamenalo hodně písemných prací.

Když normální student něco píše,

většinou si práci rozdělí nějak takhle.

Což znamená --

(smích)

možná začnete trochu pomaleji,

ale něco málo stihnete již první týden,

takže až vám začne téct do bot,

všechno se stihne, všechno je v pořádku.

(Smích)

A já to chtěl takhle udělat.

Přesně takhle to bylo naplánované!

Všechno jsem si připravil,

ale pak se to trochu zvrtlo

a já skončil zhruba takhle.

(Smích)

A přesně tohle se mi stalo pokaždé.

Pak ale přišla 90 stránková
diplomová práce,

nad kterou by člověk měl strávit celý rok.

Tušil jsem, že mé normální
pracovní nasazení nebude stačit.

Na to byl celý projekt prostě moc velký.

Takže jsem si vše naplánoval

a výsledek plánování dopadl takto.

Takhle to mělo proběhnout.

Začal bych zlehka,

poté trochu přitvrdil,

a na konci bych vše dotáhl do konce.

Vypadá to trochu jako schody.

Copak je něco těžkého na tom vyjít schody?

Žádný problém, ne?

Pak se ale stalo něco neočekávaného.

Těch prvních pár měsíců?

Objevily se a zase zmizely

a já na práci ani nesáhl.

Bylo nutné plán trochu změnit,

(Smích)

A potom --

(Smích)

A pak podobně zmizely i prostřední měsíce

a já stále nenapsal ani slovo.

Takže jsem byl tady.

A pak se ze dvou měsíců stal jeden

a ten se smrsknul na pár týdnů.

Jednoho krásného dne jsem se probudil

a do termínu zbývaly tři dny,

přičemž jsem stále nenapsal ani slovo.

Takže jsem udělal jedinou možnou věc:

napsal jsem 90 stránek za 72 hodin,

zůstal vzhůru přes noc
ne jednou, ale dvakrát --

člověk není stvořen
ke dvěma nocím beze spánku --

prosvištěl přes kampus

přistál přede dveřmi

a vše odevzdal těsně před termínem.

Měl jsem za to, že tímhle vše skončilo.

Za týden ale zazvonil telefon

a byl to někdo ze školy.

Zeptal se: "To je Tim Urban?"

A já řekl: "Jo."

A on řekl: "Musíme si promluvit
o vaší práci."

A já řekl: "Ok."

A on řekl:

"Nic lepšího jsme nikdy nečetli."

(Smích)

(Potlesk)

Takhle to nebylo.

(Smích)

Byla to špatná, moc špatná práce.

(Smích)

Chtěl jsem si jen užít chvilku,
kdy si všichni pomyslíte:

"Tenhle chlapík je úžasný!"

(Smích)

Ne, ne, opravdu byla moc špatná.

Dnes se každopádně živím jako blogger.

Píši blog Wait But Why (Počkat, ale proč).

Před pár lety jsem se rozhodl
napsat něco o prokrastinaci.

Způsob mojí práce vždy iritoval
neprokrastinující lidi okolo mě,

takže jsem chtěl všem neprokrastinujícím
lidem na světě vysvětlit,

co se hodí prokrastinátorům v hlavě

a proč jsme tím, kým jsme.

Měl jsem takovou hypotézu,

že se mozek prokrastinujících nějak liší

od mozků ostatních lidí.

Abych to otestoval, zašel jsem
na magnetickou rezonanci

a nechal si udělat snímky svého mozku

a snímky neprokrastinujícího člověka,

takže jsem je mohl porovnat.

Vzal jsem ty snímky s sebou,
abyste se na ně mohli podívat.

Chci, abyste zkusili najít rozdíl.

Chápu, že nejste experti přes lidský mozek

a ten rozdíl není hned vidět,
ale zkuste to.

Takže, tady je mozek neprokrastinátora.

(Smích)

A tady ...

Tady je můj mozek.

(Smích)

Je tam rozdíl!

Oba mozky mají
Činitele racionálních rozhodnutí,

ale mozek prokrastinátora

má navíc Opici okamžitého uspokojení.

Co to ale pro prokrastinátora znamená?

Znamená to, že všechno klape,
dokud se nestane toto.

[Přišel čas trochu pohnout s prací!]
[Jindy!]

Takže Činitel racionálních rozhodnutí
učiní racionální rozhodnutí

začít s něčím produktivním,

ale Opice má jiný plán,

chopí se tedy kormidla,

a řekne: "Víš co, pojď radši
přečíst na Wikipedii

o skandálu Nancy Kerriganové a
Tonyi Hardingové,

protože mi právě došlo,
že se to kdysi stalo.

(Smích)

Potom --

(Smích)

Potom půjdeme do ledničky,

abychom viděli, jestli se tam
za posledních 10 minut něco nezměnilo.

Poté zabředneme do youtubové spirály,

která začíná Richardem Feynmanem
popisujícím magnety

a končí mnohem, mnohem později

matkou Justina Biebera.

(Smích)

"Tohle všechno nějakou dobu zabere,

takže v dnešním plánu už na práci
bohužel nezbylo místo.

Promiň!"

(Povzdech)

Co se tu vlastně stalo?

Opice okamžitého uspokojení není chlapík,

kterého byste chtěli u kormidla.

Žije jenom v současnosti.

Nepamatuje si minulost,
neví nic o budoucnosti

a zajímají ho jen dvě věci:

co je snadné a co je zábava.

Ve světě zvířat to funguje dobře.

Pokud jste pes,

a celý život neděláte nic než to,
co je snadné a zábavné,

máte skvělý úspěch!

(Smích)

Pro tu Opici

jsou lidé jen jedním
ze zvířecích druhů.

Musíte dbát na dostatek spánku
a jídla a rozmnožovat se,

což v pravěku
asi fungovalo celkem dobře.

Ale asi jste si všimli,
že už nežijeme v jeskyních.

Jsme pokročilá civilizace
a Opice nechápe, o co jde.

A proto máme ve svých hlavách

Činitele racionálních rozhodnutí,

který nám umožňuje dělat věci,
které žádné zvíře nedokáže.

Umíme si představit budoucnost.

Dokážeme se na věci dívat s nadhledem.

Umíme dlouhodobě plánovat.

On to chce všechno brát v potaz.

Chtěl by, abychom dělali

cokoliv má smysl dělat
právě teď.

Někdy dává smysl

dělat věci, které jsou
snadné a zábavné,

jako když večeříte, jdete spát

nebo si užíváte zasloužený volný čas.

Proto se nám to překrývá.

Někdy spolu souhlasí.

Jindy zase dává mnohem větší smysl

dělat věci, které jsou obtížnější
a méně příjemné,

ale je to v zájmu širšího kontextu.

V tu chvíli dojde ke konfliktu.

Pro prokrastinátora,
člověka, který věci odkládá,

tento konflikt končívá
pokaždé dost podobně,

takže stráví spoustu času
v této oranžové zóně,

kde je všechno snadné a zábavné,
mimo kruh Toho, co dává smysl.

Říkám tomu "Temné hřiště".

(Smích)

Tohle Temné hřiště

vy všichni prokrastinátoři dobře znáte.

Dějí se tam odpočinkové aktivity

v čase, kdy by se žádné
odpočinkové aktivity neměly dít.

Všechna ta zábava na Temném hřišti

není moc zábavná,
protože je úplně nezasloužená.

Vzduch je tam naplněn vinou,
strachem, úzkostí, vztekem na sebe sama –

všemi těmi starými dobrými
pocity prokrastinátora.

Teď jde o to, jak se v téhle situaci,
kdy je u kormidla Opice,

může prokrastinátor dostat
do téhle modré zóny.

Tam sice není tak příjemně,
ale dějí se tam opravdu důležité věci.

Ukazuje se, že prokrastinátor
má svého anděla strážného,

někoho, kdo ho stále shora hlídá

i v těch nejtemnějších chvílích –

říká se mu Panikařící příšera.

(Smích)

Panikařící příšera většinu času prospí,

ale budí se, jakmile se příliš
přiblíží finální termín,

hrozí veřejné zostuzení,

kariérní katastrofa nebo
jiný obávaný následek.

Nutno říci, je Příšera je tím jediným,
čeho se Opice bojí.

Pro mne se stala Příšera
nedávno velmi relevantní,

protože mne před šesti měsíci
oslovili lidé z TEDu

a pozvali mě, abych tady vystoupil.

(Smích)

Pochopitelně jsem nabídku přijal.

Vždycky jsem snil o tom, moci říct,
že jsem v minulosti přednesl TED talk.

(Smích)

(Potlesk)

Uprostřed všeho nadšení se ozval

Činitel racionálních rozhodnutí
s něčím trochu jiným.

Říkal: "Je nám jasné,
co jsme to právě odsouhlasili?

Rozumíme tomu, co teď
jednoho dne v budoucnosti nastane?

Musíme si na to sednout
a začít na tom teď hned pracovat."

A Opice na to: "Jasně, souhlasím,
ale pojďme si teď otevřít Google Earth

zazoomovat na spodek Indie
asi 70 metrů nad zemí

a pak asi dvě a půl hodiny scrollovat
nahoru až k severním hranicím,

abychom si udělali představu,
jak to v Indii vypadá.

(Smích)

A to jsme taky ten den dělali.

(Smích)

Pak se ze šesti měsíců staly čtyři
a pak dva a pak jeden

a lidé z TEDu se rozhodli
zveřejnit řečníky.

Otevřel jsem tu stránku
a uviděl svou fotku,

jak se na mne dívá.

A hádejte, kdo se probudil?

(Smích)

Panikařící příšera začala šílet

a o pár vteřin později
se celý systém zhroutil.

(Smích)

A Opice – vzpomeňte si,
ona se Panikařící příšery děsí –

šup, a už je na stromě!

A konečně,

konečně tedy může převzít kormidlo
Činitel racionálních rozhodnutí

a začneme pracovat na vystoupení.

Existence Panikařící příšery

dobře vysvětluje nesmyslné
chování a odkládání.

Jako když člověk jako já
není dva týdny schopen

začít psát první větu

a pak zázračně najde
neskutečnou pracovní morálku,

zůstane vzhůru celou noc
a napíše 8 stran.

Celá tahle situace
a zmiňované tři postavy –

to je prokrastinátorův systém.

Není to moc pěkné,
ale ve výsledku to funguje.

Rozhodl jsem se o tom před pár lety
napsat na svůj blog.

Po zveřejnění mě ohromila zpětná vazba.

Dostával jsem doslova tisíce e-mailů

od velmi různých lidí
všech možných profesí

ze všech koutů světa.

Byli mezi nimi zdravotní sestry,
bankéři, malíři, inženýři

a spousty, spousty
postgraduálních studentů.

(Smích)

A všichni mi psali o téže věci:

"Já mám tenhle problém taky."

Co mě ohromilo, byl kontrast
mezi lehkostí mého příspěvku na blogu

a tíživostí těchto e-mailů.

Ti lidé mi frustrovaně popisovali

co s jejich životy udělala prokrastinace,

co s nimi udělala ta Opice.

Přemýšlel jsem nad tím a říkal si:

"Hm, když ten prokrastinační systém
funguje, o co tady jde?

Proč se všichni ti lidé cítí tak zle?"

Jenže se ukazuje,
že existují dva druhy prokrastinace.

Všechno, o čem jsem dnes mluvil,
příklady, které jsem zmínil,

to všechno mělo svůj termín.

Tam, kde jsou termíny,

má prokrastinace krátkodobé účinky,

protože se do věci vloží
Panikařící příšera.

Ale je tu i druhý druh
prokrastinace,

který nastává, když neexistuje
žádný termín pro dokončení.

Chtěli jste nezávislou kariéru,

něco s uměním nebo podnikáním,

a takové věci nejdřív
nemají žádné termíny,

protože se nic neděje a věci se nepohnou,

dokud toho spoustu neodpracujete
a nezískáte určitou hybnost.

Vedle kariéry je ve vašem životě
další spousta věcí,

které nemají žádné konkrétní termíny.

Patří mezi ně navštěvování členů rodiny,

péče o vlastní zdraví, budování vztahu,

nebo vyvázání se ze vztahu,
který nefunguje.

Pokud je jediným prokrastinátorovým
obranným mechanismem

naše Panikařící příšera,
máme tu probém,

protože ve všech těchto situacích

se prostě Panikařící příšera neobjeví.

Nemá, proč by se budila,

takže se důsledky odkládání neredukují,

pouze se natahují dále a dále.

Tenhle dlouhodobý druh prokrastinace

je mnohem méně viditelný
a mluví se o něm mnohem méně,

než o tom vtipnějším, krátkodobém,
založeném na termínech.

Trpíme jím většinou sami a potichu.

A může také být zdrojem

velkého množství dlohodobé
nespokojenosti, neštěstí a lítosti.

A asi kvůli tomu mi lidé
píší tolik e-mailů,

a proto se cítí tak špatně.

Nejde o to, že dřou
na nějakém projektu.

Právě taková dlouhodobá prokrastinace
způsobuje, že se čas od času cítí

jen jako jako diváci vlastních životů.

Jejich frustrace nespočívá v tom,
že by nezvládali zrealizovat své sny,

ale v tom, že se jim
ještě ani nepovedlo začít.

Když jsem pročítal ty e-maily,
přišlo na mne něco jako zjevení –

myslím totiž, že
žádní neodkládači neexistují.

Ano – myslím, že
vy všichni jste prokrastinátoři.

Možná na tom nejste všichni tak špatně

jako někteří z nás –

(Smích)

a někteří máte možná zdravý vztah
ke konečným termínům,

ale pamatujte si: nejpodlejší triky
ta Opice předvádí,

když žádný termín není v dohlednu.

Chci vám ukázat ještě jednu věc:

říkám tomu Kalendář života.

Jeden čtvereček pro jeden týden
devadesátiletého života.

Těch čtverečků není zas tak moc,

zvlášť, když už jich máme pár použitých.

Myslím, že si musíme tenhle kalendář
pomalu, důkladně prohlédnout.

Musíme se zamyslet nad tím,
co opravdu chronicky odkládáme,

protože každý z nás
něco chronicky odkládá.

Musíme si dávat pozor na
Opici okamžitého uspokojení.

Je to úkol pro nás všechny.

A protože zas tak moc
těch čtverečků nemáme,

měli bychom na tom úkolu
začít pracovat dneska.

Noo, možná ne zrovna dneska, ale...

(Smích)

Znáte to.

Už brzy.

Děkuju.

(Potlesk)