Pro radost z hádky.

Proč se hádáme? Abychom přesvědčili oponenta, dokázali, že se mýlí, ale nejvíc ze všeho, abychom vyhráli! … že? Filozof Daniel H. Cohen ukazuje, jak naše nejběžnější forma hádky - válka, ve které někdo musí vyhrát a druhý prohrát - postrádá opravdové benefity ze zapojení do aktivní rozepře. (Natočeno na TEDxColbyCollege.)

Jmenuji se Dan Cohen a jsem akademik, jak se říká.

Znamená to, že se hádám.

Je to důležitá součást mého života a hádám se rád.

Nejsem jenom akademik, jsem filozof,

takže si myslím, že jsem v hádání se dost dobrý.

Ale také o hádání hodně přemýšlím.

A když jsem tak o tom přemýšlel, narazil jsem na řadu záhad,

a jedna z těch záhad je,

že když jsem celé ty roky uvažoval o hádání,

a dnes už jsou to celá desetiletí, tak jsem se v hádání zlepšil,

ale čím víc se hádám, tím lepší v hádání jsem,

a tím častěji prohrávám. A to je ta záhada.

Další záhada je, že mi to vlastně vůbec nevadí.

Proč mi prohrávání nevadí

a čím to, že ti, co jsou v hádání dobří,

vlastně lépe prohrávají?

Nuže, jsou tu i další záhady.

Jedna z nich je, proč se hádáme? Komu hádky prospívají?

A když se teď nad hádáním zamyslím, chci říct,

můžeme je nazývat akademické rozepře nebo kognitivní argumentace,

kde je v sázce nějaké nové poznání.

Je tento návrh pravdivý? Je tato teorie dobrá?

Je to použitelná interpretace údajů nebo textu?

A tak dále. Nezajímají mě hádky o tom,

kdo je na řadě s umýváním nádobí nebo kdo má vynést smetí.

Ano, i kvůli tomu se hádáme.

V těchto já většinou vyhrávám, protože znám určité triky.

Ale to nejsou důležité hádky.

Dnes mě spíš zajímají akademické pře,

a následující věci mi nejdou do hlavy.

Zaprvé, co vyhrají ti, co jsou v hádání dobří, když vyhrají spor?

Co vyhraju, když vás přesvědčím, že

utilitarianismus není ten správný systém pro uvažování o etických teoriích?

Tak co vyhrajeme, když vyhrajeme hádku?

Ba co víc, co mám z toho,

jestli si myslíte, že Kantova teorie funguje,

nebo že bychom se měli zajímat o Millovu etiku?

Netrhá mi žíly, jestli si myslíte,

že funkcionalismus je použitelná teorie myšlení.

Proč se tedy vůbec snažíme hádat?

Proč zkoušíme přesvědčit ostatní

aby věřili věcem, kterým věřit nechtějí?

A je to vůbec slušné? Je správné,

že tak zacházíme s ostatními, snažíme se je přimět

myslet něco, co si myslet nechtějí?

Moje odpověď se opírá

o tři modely rozepří.

První model, budeme mu říkat dialektický model,

je, když přemýšlíme o hádkách jako o válce, a víte jaké to je.

Je tu spousta křiku a řevu

a vyhrávání a prohrávání,

a není to moc užitečný model hádání

ale je celkem běžný a pevně zakotvený.

Je tu i druhý model hádání: hádání jako důkaz.

Vezměte si matematické spory.

Zde je můj argument. Funguje to? Je to správně?

Jsou předpoklady oprávněné? Jsou závěry platné?

Odpovídá výsledek předpokladům?

Žádné soupeření, žádná ublíženost,

není to nutně hádání v tom negativním slova smyslu.

Ale mějme na paměti, že je tu ještě třetí model

který si myslím, že bude velmi užitečný,

a to jsou hádky jako umělecké výkony,

hádky, které se dějí před publikem.

Můžeme si představit politika, který se snaží předložit stanovisko,

snaží se publikum o něčem přesvědčit.

Tento model má ještě háček, který si myslím, že je důležitý,

někdy, když se hádáme před publikem,

někdy má to publikum ve při svoji roli,

například za při můžeme označit slyšení před porotou,

která vynáší rozsudek a rozhoduje o případu.

Budeme tomu říkat rétorický model,

kde musíte přizpůsobit svoji při určitému publiku.

Víte, vést solidní, dobře argumentovanou,

neprůstřelnou při v angličtině před frankofonním publikem

zkrátka nebude fungovat.

Takže máme tyto modely - hádka jako válka,

hádka jako důkaz a hádka jako představení.

Z těch tří je hádka jako válka ta dominantní.

Dominuje tomu, jak o hádkách mluvíme,

jak o nich myslíme

a proto určuje i to, jak se hádáme,

jak svoje hádky vedeme.

Když o hádkách mluvíme,

ano mluvíme velmi militaristickým jazykem.

Chceme silné argumenty, argumenty, které budou mít dopad,

argumenty, které přesně sednou.

Chceme neprůstřelnou obhajobu a správnou strategii.

Chceme argumenty, které budou zabíjet.

Přesně takové hádky chceme.

To je dominantní způsob jakým o hádkách přemýšlíme.

Když mluvím o hádkách, je to tak jak si

pravděpodobně myslíte, ten konfliktní model.

Ale ta válečná metafora, válečné paradigma

nebo model uvažování o hádkách,

má, myslím, na to, jak se hádáme, deformující účinky.

Zaprvé vyzdvihuje taktiku nad podstatu.

Můžete si koupit kurz logiky, argumentace.

Můžete se naučit všechny ty triky, které lidé používají,

aby se pokusili vyhrát hádku, jejich chyby.

Zveličuje to ten aspekt my versus oni.

Dělá z toho soupeření. Je to polarizující.

A jediný předvídatelný výsledek

je triumf, slavné vítězství, nebo pokoření, potupná porážka.

Myslím, že to jsou deformující účinky, a nejhorší ze všeho je,

že se zdá, že brání smlouvání,

rozmýšlení, kompromisům

a spolupráci.

Přemýšlejte o tom. Dostali jste se někdy do hádky

a pomysleli si: „Zkusme přijít na to, jestli se můžeme na něčem domluvit,

než abychom si to vybojovali. Co můžeme společně vymyslet?“

A myslím, že ta metafora hádky jako války

zabraňuje těmto ostatním možným řešením hádky.

A konečně, a to je na tom to nejhorší,

nezdá se, že by nás hádky někam dovedly.

Jsou to slepé uličky. Jsou to kruhové objezdy,

nebo dopravní zácpy nebo patové situace v konverzaci.

Nikam se nedostaneme.

A ještě jedna věc, a jako učitele

mě to velmi trápí:

Pokud je hádka válka, pak je tu implicitní rovnice

mezi učením a prohráváním.

Vysvětlím, co tím myslím.

Představte si, že se vy a já hádáme.

Věříte návrhu P a já mu nevěřím.

A já řeknu: „Proč věříte návrhu P?“

A vy mi řeknete svoje důvody.

A já namítnu: „No ale přece…?“

A vy na moji námitku odpovíte.

A já se zeptám: „A co tím myslíte?

Jak se to tady dá použít?“ A vy mi na moji otázku odpovíte.

Předpokládejme, že v závěru

jsem namítal, zpochybňoval,

přednesl jsem nejrůznější návrhy na zvážení,

a vy jste pokaždé odpověděli k mojí spokojenosti.

Ale také na závěr řeknu:

„Víte co? Myslím, že máte pravdu. Jsem pro P.“

A mám nové přesvědčení. A není to jen tak nějaké,

je to dobře formulované, prověřené,

bitvou ošlehané přesvědčení.

Velký poznávací zisk. Dobře. Ale kdo tu hádku vyhrál?

Válečná metafora, zdá se, nás nutí, abychom řekli,

že vy, i přesto, že jste z toho nezískali žádné nové poznatky.

Co jste získali z toho, že jste mě přesvědčili?

No jistě, trochu potěšení, možná se pošimralo vaše ego,

možná tím dostanete v oboru nějaký profesionální statut.

Tento člověk umí přesvědčit.

Ale co se týče poznání - a jen z tohoto úhlu pohledu - kdo byl vítěz?

Ta válečná metafora nás nutí si myslet,

že jste vítěz a já jsem prohrál,

i přestože jsem získal.

A s tímto obrázkem je něco v nepořádku.

A chtěl bych tento obrázek změnit, pokud můžeme.

Můžeme najít způsob, aby hádky

vyplodily něco pozitivního?

Potřebujeme nové únikové strategie.

Ale nikdy nebudeme mít nové únikové strategie pro hádky,

pokud k nim nebudeme mít jiný vstupní přístup.

Je třeba, abychom vzali v potaz i jiné druhy hádek.

Ale abychom to udělali, no,

nevím, jak to udělat.

Špatné zprávy.

Metafora hádky jako války je prostě jako monstrum.

Zabydlela se nám v mysli,

a neexistuje žádná kouzelná zbraň, která by ji zabila.

Nezmizí mávnutím kouzelného proutku.

Nemám odpověď.

Ale mám nějaké návrhy,

a zde jsou.

Pokud chceme nové způsoby hádání,

musíme vymyslet nové typy těch, co se hádají.

Zkuste si to.

Přemýšlejte o rolích, které lidé v hádkách mají.

V konfliktní, dialektické hádce

je proponent a oponent.

V rétorických hádkách je publikum.

V důkazových hádkách je ten, kdo ověřuje.

Tolik různých rolí. Dokážete si představit hádku,

ve které jste ten, kdo se hádá, ale zároveň i publikum

které se dívá samo na sebe?

Dokážete si představit sebe, jak se díváte, jak se hádáte,

prohráváte, ale stejně na konci

řeknete: „Páni, to byla ale dobrá hádka.“

Dokážete to? Myslím, že ano.

A myslím, že pokud si dokážete představit hádku,

kde poražený řekne vítězi

a publiku a porotě

„Jo, to byla dobrá hádka,“

pak jste si dokázali představit dobrou hádku.

A víc než to, myslím, že jste si představili

dobrého hádajícího, který je hodný

toho, jaký se snažíte být.

Prohrávám hodně hádek.

Dá to práci, abyste v tom byli dobří

v tom smyslu, abyste z prohry měli výhodu,

ale naštěstí jsem měl spousty kolegů

kteří byli ochotni přitvrdit a poskytnout mi tu zkušenost.

Děkuji.

(Potlesk)