Dix, Portrait of the Journalist Sylvia von Harden

♪ (hudba) ♪

Díváme se na obraz od Arthura Dixe,

je to portrét Sylvie von Harden z roku 1926.

Kdo byla Sylvia von Harden?

Sylvia von Harden
byla fantastická, báječná postava,

která vlastně ani nebyla novinářkou,
přestože v titulku je řečeno, že jí byla,

tak nebyla ani tak novinářkou jako básnířkou
a povídkářkou, která pracovala v Německu.

Zde je vyobrazena
v romaneskní kavárně v Berlíně,

která byla oblíbeným místem
pro spoustu avantgardních umělců,

spisovatelů a básníků 20. let 19. století.

Sylvia von Harden
je tady vyobrazena v tomto malém zákoutí,

kde posedávala u tohoto stolečku.

Byla avantgardní "Neue Frau"

a přátelila se s různými umělci,
básníky a spisovateli té doby.

"Neue Frau" je tedy
ta "Nová žena" Německa raného 20. století

a jsme tedy mezi první
a druhou světovou válkou.

"Nová žena" je postrachem v očích
veřejnosti, která se chodí bavit a pracuje.

Má krátce a přiléhavě střižené vlasy,

což ji dělá spíše androgynní (pohlavně
neurčitého vzhledu), její ruce jsou velmi velké,

Možná to má co dělat s představováním
"nové ženy" v uměleckém světě.

Ano, má to co dělat s "novou ženou"
všeobecně, ale také to má co dělat se

stylem, jakým Arthur Dix portrétuje
a tím, že Arthur Dix měl sklon

dělat své modely docela nehezkými

a neatraktivními. Takže i když Sylvia
si je na obraze docela podobná,

tak přesně takhle nevypadala.

Takže, např. její vlasy - měla takto krátce,
přiléhavě střižené vlasy.

V Německu byl tento srandovní sestřih

pojmenovaný "Bubikopf", chlapecký styl,
častý ve dvacátých letech.

Měla poměrně bezpohlavní vzhled
a ty šaty jsou vlastně namalovány

podle šatů, které měla opravdu nosila

V mnohém se to tedy opírá o skutečnosti,
ale např. její ruce jsou prodloužené,

což vytváří dojem, že se jedná
o mužské ruce.

Myslím si, že to má hodně co dělat
s odchýlením a umístěním,

a svým způsobem to přitahuje pozornost
k místům jako jsou její prsa,

nebo spíše by měla být,
žádná nemá, protože je tak bezpohlavní.

Má oblečené tyto,
velice geometricky vzorované

šaty, které ukrývají ženské křivky,
které možná má.

Je zakrytá, ani
nevidíme její krk.

Druhá ruka je položená přes klín,
takže jej překrývá.

Ale jsou tam i další rysy, které
naznačují něco jiného.

Když se vlastně podíváš na tento
detail, ty shrnuté punčochy...

tady je vidět, jak je to realistické.
Jak to Dix znázorňuje.

Nikdo nechce být namalovaný se
shrnutými punčochami,

poukazuje to na neupravenost,

ruší to jakoukoli uhlazenou
představu,

ale na druhou stranu je to svým
způsobem buřičské.

Ona tam tak sedí a pozoruje,
dokonce má sklíčko na jednom oku

a má ty zvláštní rysy, doplňky,

podle kterých ji můžeme
považovat za určitý typ ženy.

Ty shrnuté punčocháče,
velké ruce, to sklíčko,

které zvýrazňuje její pohled...

A pak má cigarety,
kouří na veřejném místě.

To vše vytváří její identitu
a Dixovi se to zde opravdu povedlo!

Vzorek těch šatů, zdá se, opravdu zdůrazňuje
pocit povrchu a plochosti na místo jejího

těla, její krk vypadá velmi válcovitý

a téměř mechanicky spíše než lidský,
organický tvar.

Myslím, že jedna z věcí,
které se mi na tom líbí je,

že na tomto je také vidět způsob,
jak Dix používá geometrii

prostoru a tvarů a v kontrastu s tím,
když se podíváš za ni, sedí

na opravdu ornamentálně zdobené židli,

takže křivky té židle mají více ženskosti
než její tělo.

Myslím, že je to výrazně ilustrativní

..a potom, je tu oválný tvar jejího sklíčka
a oválný stůl, ta oválná sklenice,

ve které je velmi charakteristický
koktejl, který byl v té době populární

Takže tyto věci a pak ty věci,
které jsou trochu

delší a plošší, jako její tělo,
které by doopravdy nemělo být

ploché, však víš,
když uvažujeme o tom, jak tělo vypadá.

Naše tělo je oválné, má křivky
a vyjadřuje smyslnost, ale tady

je tělo bezpohlavního tvaru.

A měli bychom obraz
zasadit do kontextu

Nové věcnosti,
či Neue Sachlichkeit,

tedy hnutí, které se objevilo
v tomto období mezi válkami,

které se vracelo zpátky, trochu více
k figurativnímu stylu, naturalismu.

Více k naturalismu než např.

Carte Noire

nebo německý expresionismus
nebo Kandinsky

a další umělci, kteří v té době tvořili v Německu.

Proč bychom se měli vracet ke stylu,
který je více naturalistický?

Myslím, že realismus znamená,
že je tu mnoho věcí,

které jsou tady důležité, ale to je rok 1926.

Je tady pocit všeobecného smyslu v Německu

a dalších zemích Evropy, stejně tak jako
návrat k řádu.

A když se ohlédneme zpět,
tak máme svým způsobem pocit,

že chtěli vytvořit něco nového,
ale že chtěli mít jistý druh významu

a hrubosti a něco, co je typicky německé

a tedy Arthur Dix se opravdu ohlíží zpátky
k tradici portrétu v Německu.

Vrací se k Holbeinovi, který maloval
významné portréty

a svým způsobem vytvořil
německou portrétní tradici.

Maloval velmi hyper-realisticky, že?
Ano,

a vzal
naturalismus a realismus

a tak nějak to vyzdvihne
na jinou úroveň.

Hodně malířů z Neue Sachlichkeit
to dělalo,

snažili se o fotografický realismus,
ale zavedli to až do extrému.

Je zajímavé, že je to chápáno
jako touha po pořádku

a návrat k řádu, zatímco my
ho vnímáme jako někoho, kdo

podkopává a převrací zažitou
genderovou hierarchii,

kdy jsme přemýšleli
o muži a ženě odděleně.

Ta "nová žena", zejména její
péče o tělo

uvádí tyto kategorie ve zmatek

spíše než, aby vypovídala o tom,
jak uhlazené a upravené jsou.

Ale ona každopádně vyvrací věci,
dokonce i její jméno je vlastně vymyšlené,

je to pseudonym a ona změnila své jméno,
když začala se svou spisovatelskou kariérou.

Ona není velmi
populární spisovatelka,

ale je jednou z mnoha
básníků a spisovatelů,

kteří pracovali na
různých textech,

které otiskovali v malých žurnálech
a byli čteni velmi úzkým publikem.

Ale ona v každém případě vyvrací
různé typy kulturních a genderových stereotypů

a ukazuje převrat kavárenské
kultury toho času v Německu.

Co se u Dixe nabízí k úvaze je ten fakt,

že rád vyobrazoval lidi tak,
aby vypadali ošklivě. Štvalo je to?

Ano, no, víš, někdy je to štvalo,
mnohokrát to ale bylo téměř

jako privilegium, být malován Dixem

tímto zvláštně ošklivým způsobem,

ale jeden, nebo dva s tím měli problém

a záviselo to na tom, jak to vzali,
protože on byl v tom nezlomný

a v tomhle byl v dvacátém šestém
velmi osamocen, se svým stylem malby.

Ale předtím se některým jeho bohatým
klientům nelíbilo,

jak je namaloval.

Sylvia von Harden, pokud vím,
zbožňovala jeho způsob malby.

Nyní je to v Pompidou Centre v Paříži.

Ve svých 60 letech si dokonce sedla
a nechala se vyfotit se svým portrétem

a můžete vidět, že dokonce i v té době
stále trochu vypadala, jako ta postava na obraze.

Já si prostě myslím, že
je to skvělý portrét. Já taky.

(jazzová hudba)