Jak v dětech probudit celoživotní lásku ke čtení

Podle amerického Ministerstva školství neumí více než 85 % černošských chlapců ve 4. ročníku číst. Jaké čtenářské zážitky bychom měli vytvářet, abychom zajistili, že všechny děti budou dobře číst? Ve své přednášce, která vás donutí přehodnotit, jak učíme číst, vysvětluje pedagog a spisovatel Alvin Irby problémy se čtením, kterým čelí mnohé černošské děti, a říká nám, co kulturně vzdělaní pedagogové dělají, aby dětem pomohli považovat se za čtenáře.

Jako učitelka na základní škole
dělala moje máma, co mohla,

aby zajistila, že budu umět dobře číst.

To obvykle znamenalo víkendové
lekce čtení u kuchyňského stolu,

zatímco si moji kamarádi hráli venku.

Moje čtení se zlepšovalo,

ale tyhle nucené lekce čtení
ve mně zrovna nevyvolávaly lásku ke čtení.

Střední škola vše změnila.

V druháku jsme v hodinách angličtiny
četli povídky a psali diktáty.

Kvůli naprosté nudě jsem požádal
o přesun do jiné třídy.

V dalším semestru jsem se připojil
k pokročilým angličtinářům.

(smích)

V tom semestru jsme četli
dva romány a psali dva referáty.

Drastický rozdíl a striktnost
mezi těmi dvěma lekcemi angličtiny

mě rozčilovala a vyvolávala otázky jako:

„Kde se všichni ti běloši vzali?“

(smích)

Moje střední škola sestávala ze 70 %
z černochů a Hispánců,

ale na lekcích pokročilé angličtiny
převládali bílí studenti.

Tahle osobní zkušenost
s institucionálním rasismem

změnila navždy můj vztah ke čtení.

Naučil jsem se, že se nemohu spoléhat
na školu, učitele nebo učební plán,

abych se naučil to, co potřebuji znát.

Ne z projevu intelektuálství,
ale spíše ze vzpoury jsem se rozhodl,

že už si nikým nenechám diktovat,

kdy a co mám číst.

A aniž bych si to uvědomil,
narazil jsem na klíč k tomu,

jak pomoci dětem číst.

Ztotožnění.

Místo fixování se na schopnosti

a posouvání studentů
z jedné čtenářské úrovně k další,

nebo naléhání na ty, kterým čtení nejde,
aby si pamatovali seznamy neznámých slov,

měli bychom sami sobě položit tuto otázku:

Jak můžeme děti dovést k tomu,
aby se považovaly za čtenáře?

DeSean, úžasný prvňák,
kterého jsem učil v Bronxu,

mi pomohl pochopit,
jak identita formuje učení.

Jednou během matiky jsem
k DeSeanovi přišel a řekl mu:

„DeSeane, ty jsi dobrý matematik.“

Podívá se na mě a prohlásí:

„Já nejsem matematik,
já jsem matematický génius!“

(smích)

Fajn DeSeane, tak jo.

A čtení?

Úplně jiný příběh.

„Pane Irby, já neumím číst.

Nikdy se nenaučím číst,“ říkal.

Naučil jsem DeSeana číst,

ale spousta černošských chlapců
zůstává uvězněných v negramotnosti.

Podle amerického Ministerstva školství

neumí číst více než 85 %
černošských chlapců ve 4. ročníku.

85 procent!

Čím větší problémy mají děti se čtením,

tím více musí být pedagogové
kulturně kompetentní.

Za posledních 8 let jsem při melouchaření
jako stand-up komik pochopil,

jak důležité jsou kulturní kompetence,

které definuji jako schopnost převést to,

co chcete, aby někdo jiný
znal nebo uměl dělat,

na komunikaci nebo zkušenost,
kterou považují za relevantní a poutavou.

Před vstupem na pódium publikum hodnotím.

Jsou to běloši, jsou to Hispánci?

Jsou staří, mladí,
profesionální, konzervativní?

Pak vybírám a upravuji vtipy podle toho,

co by podle mě mohlo
vyvolalat nejvíc smíchu.

Kdybych vystupoval v kostele,
mohl bych tam říkat vtipy z baru.

Ale tomu by se asi nikdo nesmál.

(smích)

Jako společnost vytváříme

pro děti čtenářské zážitky,

které jsou ekvivalentem
vyprávění vtipů z baru v kostele.

A pak se divíme, proč tolik dětí nečte.

Pedagog a filozof Paulo Freire věřil,

že učení by mělo být obousměrné.

Studenti by neměli být vnímáni
jako prázdné nádoby,

které máme naplnit vědomostmi,

ale jako spolutvůrci znalostí.

Učební plány a školní řády na jedno brdo,

které vyžadují, aby žáci seděli bez hnutí

nebo pracovali v naprostém tichu –

taková prostředí často vylučují
individuální potřeby učení,

zájmy a zaměření dětí.

Obzvlášť u černošských chlapců.

Mnoho dětských knih
předkládaných černošským chlapcům

se zaměřuje na vážná témata, třeba
na otroctví, občanská práva a životopisy.

Méně než 2 % učitelů v USA
jsou černošští muži.

A většinu černošských chlapců
vychovává matka samoživitelka.

Opravdu existují mladí černošští chlapci,
kteří nikdy neviděli černocha číst.

Nebo je černoch nikdy
ke čtení nepovzbuzoval.

Jaké kulturní faktory,
jaké existující společenské podněty

by mohly mladého černošského
chlapce dovést k závěru,

že čtení je vážně něčím, co by měl dělat?

A proto jsem vytvořil Barbershop Books.

Je to neziskovka na podporu gramotnosti,

která v holičstvích vytváří prostor
vhodný pro děti, kde si lze číst.

Její mise je jednoduchá:

pomoci černošským chlapcům,
aby se identifikovali jako čtenáři.

Spousta mladých černochů chodí
jednou či dvakrát měsíčně k holiči.

Někteří vídají svého holiče
častěji než svého otce.

Barbershop Books spojuje čtení
s prostorem orientovaným na muže

a pro černoššké muže a chlapce
znamená ranou čtenářskou zkušenost.

Tento čtenářský program
založený na ztotožnění se

využívá seznam vybraných dětských knih
doporučených černošskými chlapci.

Jsou to knihy,
které si opravdu chtějí přečíst.

Ze Zprávy o vzdělávání dětí
a rodin z roku 2016 vyplynulo,

že děti v první řadě
při výběru knihy hledají tu,

která je rozesměje.

Pokud to myslíme vážně a chceme
černošským i dalším dětem pomoct

něco si nepovinně přečíst,

potřebujeme už v počátcích gramotnosti

více vhodných mužských
čtenářských vzorů

a vyměnit některé dětské knihy,
které dospělí tolik milují,

za vtipné, hloupé nebo dokonce
vulgární knihy, jako je „Nechutný Greg“.

(smích)

„Vy jim říkáte šušně,
Greg jim říká lahodné malé cukříky.“

(smích)

Ten smích, tu pozitivní reakci,

nebo u některých z vás
tu znechucenou reakci,

(smích)

tu si černí chlapci zaslouží
a zoufale více potřebují.

Odstranění hrubých nerovností,
které trápí americké vzdělání,

vyžaduje, abychom dali vzniknout
čtenářským zážitkům,

které inspirují všechny děti,
aby řekly tato dvě slova:

„Jsem čtenář.“

Děkuji.

(potlesk)