Shabana Basij-Rasikh: Najděte odvahu vzdělávat afghánské dívky

Představte si zemi, kde se dívky musí do školy potajmu krást, protože pokud je chytí při učení, budou čelit smrtelným následkům. Tak vypadal Afghánistán pod nadvládou Talibanu a stopy tohoto nebezpečí jsou stále patrné. Dvaadvacetiletá Shabana Basij-Rasikh v Afghánistánu provozuje dívčí školu. Oslavuje rozhodnutí rodin, které měly sílu poslat své dcery do školy, a vypráví příběh statečného otce, který se postavil výhružkám místních. (Natočeno na TEDxWomen)

Když mi bylo jedenáct,

pamatuji si, že mě jednoho rána u nás doma probudily radostné výkřiky.

Můj otec na svém malém, šedivém rádiu

poslouchal zprávy na BBC.

Na tváři měl široký úsměv, což bylo tehdy neobvyklé,

protože ho zprávy většinou deprimovaly.

„Taliban je pryč!“ křičel otec.

Nevěděla jsem, co to znamená,

ale viděla jsem, že je otec velmi, velmi šťastný.

„Teď můžeš chodit do opravdové školy,“ řekl mi.

Na to ráno nikdy nezapomenu.

Opravdová škola.

Víte, bylo mi šest, když Taliban převzal nadvládu nad Afghánistánem

a prohlásil vzdělávání dívek za protizákonné.

Takže jsem se dalších pět let převlékala za chlapce,

abych doprovázela svou starší sestru, která už

nesměla sama ven, na cestě do tajné školy.

Jedině tak jsme se mohly obě dvě vzdělávat.

Každý den jsme šly jinou cestou,

aby nikdo nepojal podezření, kam chodíme.

Učebnice jsme schovávaly do nákupních tašek,

aby to vypadalo, že jsme byly jen na nákupu.

Škola byla v domě,

kde se nás víc než sto tísnilo v jednom malém obýváku.

V zimě tam bylo útulně, ale v létě strašné dusno.

Všichni jsme si byli vědomi toho, že riskujeme životy –

učitelka, studentky i naši rodiče.

Čas od času byla výuka na týden zrušena,

protože Taliban měl podezření.

Pořád jsme se dohadovaly, co všechno Taliban ví.

Sledují nás?

Vědí, kde bydlíme?

Měly jsme hrozný strach,

ale i tak jsme do školy chtěly chodit.

Měla jsem velké štěstí, že jsem vyrostla v rodině,

která si vzdělání cenila a dcery hýčkala.

Můj dědeček byl na svou dobu výjimečný muž.

Byl v zapadlé afghánské provincii naprostým úkazem,

když trval na tom, že se jeho dceři, mé mamince,

dostane vzdělání, a jeho otec se ho proto zřekl.

Ale moje vzdělaná matka se stala učitelkou.

To je ona.

Před dvěma lety odešla do důchodu, jen aby mohla z našeho domu

udělat školu pro místní dívky a ženy.

A můj otec – to je on –

byl úplně první v rodině, který kdy získal nějaké vzdělání.

Bylo bez debaty, že jeho děti,

včetně dcer, budou také vzdělané,

navzdory Talibanu, navzdory všem rizikům.

Za větší riziko považoval své děti nevzdělávat.

Pamatuji si, že jsem během nadvlády Talibanu

měla období, kdy mě náš život v neustálém strachu

a beznaděj do budoucna tak frustrovaly,

že jsem chtěla ze školy odejít.

Můj otec mi

ale vždy řekl:

„Poslouchej, dcero,

v životě můžeš přijít o všechno, co máš.

Můžou ti ukrást peníze. Během války možná budeš muset opustit domov.

Ale co ti vždycky zůstane,

je to, co je tady,

a i kdybychom měli za tvé školné platit krví,

tak to uděláme.

Ještě pořád chceš odejít?“

Dnes je mi dvacet dva.

Byla jsem vychovaná v zemi,

kterou zničila desetiletí války.

Méně než šest procent žen mého věku se dostalo dál než na střední školu,

a kdyby má rodina nebyla mému vzdělání tak oddaná,

byla bych jednou z nich.

Místo toho tu dnes stojím jakožto hrdá absolventka Middlebury College.

(Potlesk)

Když jsem se vrátila do Afghánistánu, byl můj dědeček,

ten, kterého vyhnali z domu, protože se odvážil dopřát svým dcerám vzdělání,

mezi prvními, kteří mi přišli pogratulovat.

Chlubí se nejen mým vysokoškolským diplomem,

ale také tím, že jsem byla první žena,

a jsem první žena,

která ho vozí po kábulských ulicích.

(Potlesk)

Má rodina ve mě věří.

Já sním o skvělé budoucnosti, ale moje rodina si pro mě vysnila budoucnost ještě skvělejší.

Proto jsem se stala světovou ambasadorkou pro globální kampaň 10x10,

která se zasazuje o vzdělávání žen.

Proto jsem spoluzaložila organizaci SOLA,

která provozuje první a pravděpodobně jedinou internátní školu

pro dívky v Afghánistánu,

v zemi, kde je pro dívky školní docházka stále ještě nebezpečná.

Úžasné je, že vidím studentky v naší škole,

které mají ambice a dokážou se chopit příležitosti.

A vidím i jejich rodiče a otce,

kteří je, stejně jako můj otec mě, podporují,

navzdory a i přes zneklidňující hrozbu opozice.

Jako Ahmed. Není to jeho pravé jméno,

a ani vám nemůžu ukázat jeho obličej,

ale Ahmed je otec jedné z mých studentek.

Před necelým měsícem jel se svou dcerou

z naší školy do své vesnice

a doslova o minuty unikli smrti,

když u cesty vybuchla bomba.

Když přijel domů, zazvonil telefon

a hlas v něm ho varoval,

že pokud svou dceru ještě pošle do školy,

zkusí to znovu.

„Zabijte mě hned, jestli chcete,“ řekl.

„Ale já nezničím své dceři budoucnost

kvůli vašim zastaralým a zpátečnickým názorům.“

O Afghánistánu jsem si uvědomila jednu věc,

která je na západě často opomíjena,

a to že za většinou z nás, které uspějí,

stojí otec, který je schopen rozpoznat hodnotu své dcery

a který její úspěch považuje i za svůj úspěch.

Tím nechci říct, že naše matky při našem úspěchu nehrají důležitou roli.

Ve skutečnosti jsou často právě ony tím prvopočátečním a rozhodujícím prostředníkem

na naší cestě k zářné budoucnosti,

ale v kontextu společnosti, jako je ta afghánská,

podporu mužů potřebujeme.

Pod nadvládou Talibanu se dívky, které chodily do školy,

počítaly na stovky –

nezapomeňte, že tehdy to bylo nezákonné.

Ale dnes se v Afghánistánu vzdělávají více než tři miliony dívek.

(Potlesk)

Odtud z Ameriky vypadá Afghánistán úplně jinak.

Zjistila jsem, že Američané považují změny za velmi křehké.

I já se bojím, že tyto změny

po stažení amerických vojsk nepřežijí dlouho.

Ale když se vracím do Afghánistánu

a vidím své studentky v naší škole

a jejich rodiče, kteří je podporují

a povzbuzují, vidím slibnou budoucnost

a trvalé změny.

Pro mě je Afghánistán zemí naděje a nekonečných možností

a dívky v naší škole SOLA

mi to každý den připomínají.

Stejně jako já sní o skvělé budoucnosti.

Děkuji.

(Potlesk)