Co vaši předci rádi jedli?

Tradiční kultura stravování domorodých obyvatel po celém světě pomalu mizí z důvodů industrializace zemědělství a pojetí ideální stravy pronikajícího ze západních zemí. Výzkumnice v oboru potravin, Aparna Pallavi, zkoumá, jak dřívější kulinářské tradice pomalu mizí ze života a z paměti lidí, aniž by to někdo zaregistroval. A na stůl servíruje citlivá řešení, jak znovu oživit spojení s jídlem, které jíme.

Vloni jsem žila u jedné
domorodé rodiny v Indii.

Jedno odpoledne

jedl jejich malý syn kari

a když viděl, že ho sleduji,
schoval jídlo za záda.

Musela jsem ho dlouho přemlouvat,
aby mi ukázal, co jedl.

Ukázalo se, že to byla larva můry,

tradiční lahůdka
domorodých obyvatel Madie.

Vykřikla jsem:

„Panebože, co to jíš?

Doufám, žes mi kousek nechal!“

Nevěřícně se na mě podíval.

„Ty... tohle taky jíš?“

„Zbožňuju to,“ odpověděla jsem.

Viděla jsem, že mi vůbec nevěří.

Jak může mít vzdělaná žena z města
ráda to samé jídlo jako on?

Později jsem to probírala s jeho otcem

a ukázalo se to být
velice citlivým tématem.

Řekl něco ve smyslu:

„Tenhle syn je jediný, který to jí.

Už jsme mu několikrát říkali,
ať to nejí, že to není dobré,

on nás ale neposlouchá.

My už to dávno nejíme.“

„Ale proč?“ zeptala jsem se.

„Je to vaše tradiční jídlo.

Je běžně k sehnání v okolí,

je výživné

a výborné, to můžu zaručit.

Proč se to nemá jíst?"

Muž ztichl.

Zeptala jsem se:

„Řekl vám někdo, že to nemáte jíst,

protože je to špatné, zaostalé

a necivilizované?“

Potichu pokýval hlavou.

Tohle se mi stalo už poněkolikáté během
mé práce s domorodými obyvateli Indie,

že jsem byla svědkem studu ohledně jídla.

Ostudy, že jídlo, které vám chutná,

jídlo, které se jedlo po generace,

je nějakým způsobem podřadné,

nebo dokonce nelidské.

A tento stud se nevztahuje
jen na bizarní a odporná jídla,

jako jsou například hmyz či krysy,

ale zahrnuje i běžná jídla,

jako je planě rostoucí zelenina,

houby, květiny

a v podstatě všechno,
co je spíše sesbírané než vypěstované.

Tento stud je v domorodé části
Indie všudypřítomný.

Spustit ho může cokoliv.

V jedné škole pro vyšší kastu
jmenovali nového ředitele, vegetariána.

Po pár týdnech děti doma prohlašovaly,
že jíst kraby je odporné

nebo že je hřích jíst maso.

Podle vládního programu pro zdravou výživu
se podává kyprá bílá rýže,

takže dnes nikdo nechce jíst
rýži červenou ani jáhly.

Neziskovka dorazí do vesnice
s „ideální“ stravou pro těhotné ženy.

A máte to tady.

Všechny nastávající maminky jsou smutné,

protože si nemůžou dopřát jablka a hrozny.

A lidé najednou zapomenou na ovoce,

které se dá sebrat v lese.

Zdravotníci,

misionáři,

různí vládní pracovníci,

a dokonce jejich vlastní vzdělané děti

doslova okřikují domorodé obyvatele,

že jejich jídlo není dost dobré,

že není dostatečně „civilizované“.

A tak se jídlo začíná vytrácet,

kousíček po kousíčku.

Zajímá mě, jestli se někdy ptáte,

zda jídlo ve vaší komunitě
nemělo podobnou historii?

Kdybyste se bavili
se svojí 90letou babičkou,

věděli byste o jakém jídle vám vypráví?

Máte představu, kolik druhů jídla

už se ve vaší komunitě nedá sehnat?

Místní experti mi říkali,

že jihoafrický potravinářský průmysl
je úplně závislý na dovozu.

Kukuřice se stala základní potravinou,

zatímco místní čirok, jáhly,
cibulky a hlízy jsou minulostí.

Stejně tak i planě rostoucí
luštěniny a zelenina

a lidé mezitím konzumují
brambory, cibuli, zelí a mrkev.

V mé zemi

jsou tyto ztráty potravin ohromné.

Moderní Indie se zasekla na rýži, pšenici

a diabetu.

Úplně jsme zapomněli na potraviny,
jako jsou různé druhy hlíz,

míza ze stromů, ryby, korýši,

olejnatá semínka,

měkkýši, houby, hmyz,

maso malých nechráněných zvířat,

všechno to, co bylo dříve k dispozici
v našem blízkém okolí.

Kam se tedy všechno to jídlo podělo?

Proč je výběr dnešních potravin
tak omezený?

Mohli bychom mluvit o složitých

politických, ekonomických
a ekologických důvodech,

ale jsem tady proto,
abych mluvila o lidském fenoménu studu,

protože hanba je klíčovým okamžikem,

kdy jídlo začne mizet z jídelníčku.

Co hanba způsobuje?

Kvůli hanbě se cítíme malí,

smutní,

nestojíme za nic,

jsme podřadní.

Hanba vytváří kognitivní nesoulad.

Zkresluje příběhy o jídle.

Dám vám příklad.

Brali byste

úžasnou, všestrannou plodinu,

která se hojně vyskytuje v okolí?

Stačí ji jen sebrat,

usušit, uskladnit

a vydrží vám celý rok.

Můžete z ní navařit tolik jídel,
kolik se vám zamane.

My v Indii takovou potravinu máme,
říká se jí „mahua“.

Je to tady ta květina.

Studuji tuto potravinu už 3 roky.

Podle domorodé tradice
i vědeckých poznatků

je vysoce výživná.

Pro domorodce

bývala hlavní plodinou
4 až 6 měsíců v roce.

Je to plodina velmi podobná
vaší místní „marule“,

liší se pouze tím,
že to není plod, ale květ.

Tam, kde jsou bujné lesy,

mají lidé dostatek jídla po celý rok

a dokonce ho prodávají.

Já jsem objevila 35 pokrmů s mahuou,

které už nikdo nepřipravuje.

Jako jídlo už se neuznává,

místo toho se používá na výrobu alkoholu.

Mohli by vás zavřít,
pokud by se našla u vás doma.

A důvod? Hanba.

Mluvila jsem s domorodými obyvateli
po celé Indii,

proč už se mahua nekonzumuje.

A pokaždé mi odpověděli stejně:

„Ale ano, dříve jsme ji jedli,
když jsme byli velmi chudí a hladoví.“

Proč bychom ji měli jíst teď,

vždyť máme rýži a pšenici.“

A jedním dechem mluví lidé také o tom,

jak je mahua výživná.

Vždycky slýchám příběhy starších,
kteří jedli mahuu.

„Naše babička měla deset dětí,

a přesto, že tak tvrdě pracovala,
nikdy nebyla unavená ani nemocná.“

Přesně to samé slýchám pořád.

Jak to?

Jak to, že to samé jídlo

je považováno za velmi výživné
a současně jedním dechem

za potravu chudých?

Totéž platí pro ostatní plody lesa.

Slyšela jsem hodně srdceryvných příběhů

o hladomoru a umírání hladem,

o lidech, kteří přežívají díky
odpadkům sebraným v lese,

protože neměli jídlo.

Když se na to podívám hlouběji,

ukáže se, že to nebyl
nedostatek jídla jako takového,

ale nedostatek něčeho pořádného,
jako je rýže.

Zeptala jsem se:

„Jak jste zjistili, že to,
co považujete za odpad, se dá jíst?

Kdo vám řekl, že některé
hořké hlízy zesládnou,

když se dají přes noc do potoka?

Nebo jak vytáhnout maso ze šnečí ulity?

Nebo jak nastražit past na divokou krysu?“

V té chvíli se začnou drbat na hlavě

a uvědomí si, že se to všechno
naučili od starších lidí,

že jejich předci přežívali a prospívali
na takových potravinách po staletí,

než objevili rýži,

a že byli mnohem zdravější
než současná generace.

Tak takhle se to má s jídlem

i s hanbou:

způsobují to, že potraviny mizí

společně s tradicemi
z paměti a života lidí,

aniž by si to někdo uvědomil.

Jak se dá ten trend zastavit?

Jak můžeme navrátit nádherný
a komplikovaný systém přírodní stravy,

potravy, kterou nám Matka Země dala
s láskou a v souladu se svým rytmem,

jídlo, které naše prababičky
vařily s radostí

a naši pradědové s vděkem jedli.

Jídlo, které je zdravé, místní, přírodní,

rozmanité, chutné,

které není potřeba pěstovat,

které neškodí ekologii

a které je zadarmo?

Všichni potřebujeme takové jídlo,

aniž bych vám musela vysvětlovat proč.

Nemusím vám vykládat
o světové zdravotní krizi,

o změně klimatu, nedostatku vody,

vyčerpané půdě,

kolabujících zemědělských systémech

a tak podobně.

Pro mě stejně důležité důvody,
proč tyto potraviny potřebujeme,

jsou ty, které hluboce cítíme,

jídlo totiž představuje tolik věcí.

Jídlo nám dává živiny, pohodu,

kreativitu, komunitu,

potěšení, bezpečí, identitu

a mnohem více.

Spojení s naším jídlem

určuje v našem životě spoustu věcí.

Definuje, jak vnímáme
spojení s naším tělem,

protože naše tělo
se nakonec stane potravou.

Definuje základní smysl spojení

s naší vlastní existencí.

My takové potraviny
potřebujeme dneska nejvíc,

abychom byli schopni
nově definovat náš prostor

v rámci přirozeného řádu věcí.

A je takové předefinování
v dnešní době potřeba?

Pro mě je jedinou
skutečnou odpovědí láska.

Protože láska je jedinou věcí,
která může odvrátit hanbu.

A jak přinést více lásky
do spojení s naším jídlem?

Pro mě je láska převážně

o vůli zpomalit,

mít čas k tomu, abychom cítili,

uvědomili si, naslouchali, pátrali.

Můžeme poslouchat své vlastní tělo.

Co potřebuje, když pomineme
naše stravovací návyky,

přesvědčení a závislosti?

Možná bychom měli strávit více času
zkoumáním svého přesvědčení.

Odkud pochází?

Možná z našeho dětství.

Jaká jídla jsme tehdy měli rádi

a co se od té doby změnilo?

Můžete třeba strávit klidný večer
s někým starším,

vyslechnout si, na jaká jídla vzpomíná,

a třeba mu i pomoci
uvařit něco, co má rád,

a pak to společně sníst.

Láska může být o tom si připomenout,

že existuje obrovská spousta lidí

a že se výběrem jídel liší.

Nebo to, jak prokázat úctu a zájem

namísto odsuzování,

když uvidíme někoho jíst
něco pro nás neobyčejného.

Láska může být v tom
najít si čas na pátrání,

vyhledat si informace,

oslovit příbuzné.

Dokonce se můžete vydat
na klidnou procházku fynbosem,

podívat se, jestli na vás
některá rostlina nepromluví.

To se stává.

Se mnou pořád mluví.

A co je nejdůležitější,

láska znamená věřit v to,
že tyto malé objevné krůčky

mají potenciál nás dovést
k něčemu většímu,

někdy až k překvapivým odpovědím.

Jedna domorodá léčitelka mi jednou řekla,

že láska znamená procházet se
po matičce Zemi

coby její nejmilovanější dítě,

věřit tomu, že oceňuje naše poctivé úmysly

a že ví, kam vést naše kroky.

Věřím, že jsem vás inspirovala

k opětovnému spojení
s jídly vašich předků.

Děkuji za pozornost.

(potlesk)